V životě jsou chvíle, které nikdy nepřestanou bolet.

21. srpna 2013 v 12:13 | †SeňoritaVampiresa† |  Artículos.
To, že smrt čeká každého z nás ví každý. Je to cesta, která nás nemine a musíme si tím projít. Jako malá jsem s tím kdysi bojovala. Můj život byl růžový, neměla jsem žádné problémy, neznala jsem bolest, neznala jsem utrpení, neměla jsem jizvy na srdci. Žila jsem si svojí krásnou pohádku s mojí malou rodinu a nedokázala jsem si představit, že jednoho dne to musí skončit. Postupem času jsem dosáhla věku, kdy jsem si uvědomila, že se s tím musím smířit a smrt jsem přijala. Ikdyž je mi už 18 let, tak jsem ale nepřijala jedno..a to, že se tohle týká i naších domácích mazličků.



Každý z nás má nějaké své oblíbené zvíře. Někdo je milovník psů, někomu se líbí rybičky a někdo preferuje hady, pavouky a jiné tvorečky. Mě už to odmalička tahlo ke kočkám. Vždycky jak jsem někde viděla nějaké kotě, tak jsem se nadním několik minut rozplývala a nikdo mě od něho nemohl odtrhnout. V roce 2009 mi mamka chtěla na Vánoce udělat radost, tak zamnou přišla s tím, že mi chce koupit kocoura a že si ho můžu sama vybrat. Okamžitě jsem zasedla k počítači a hledala jsem, dokud jsem nenašla jeho. Byl to perský kocourek a svojím vzhledem neměl daleko ke Garfieldovi. Byla to láska na první pohled. Mamka sice ze začátku protestovala. Myslela si totíž, že si vyberu nějakou britku, nebo nějakou myvalovitou kočku, ale netušila, že si vyberu kocoura s placatým čumákem. Jenže mi se to líbilo, přišlo mi to roztomilé a zároveň to bylo srandovní. Mamka mi pro něho jela hned ten den. Pořádně ani neodjela a můj Charlie měl své místo už na mojí ploše. Pořád jsem se na něho dívala a těšila jsem se jak malé děcko.

Když mamka s ním přijela, tak jsem naprosto vybuchla smíchy. Měl takový vážný pohled a ten jeho placatý čumáček tomu dal třešničku. Po hodině jsem si ho, ale zamilovala a on si zamiloval mě. Choval se ke mně jakoby semnou žil nějakou dobu. Od té doby jsme byli nerozlučná dvojka.

Byl to strašně inteligentní kocour. Po čase si uvědomil v jaké době chodím domu ze školy a vždycky jak jsem otevřela hlavní dveře našeho bytu tak už tam na mě čekal a vítal mě. Pili jsme spolu mléko s jedné sklinky. Já vím, mnohým z Vás to příjde nechutné, ale proč by mělo? Byl to domácí kocour. Neznal nic jiného než výhled z mého okna, takže nebyl ve styku s nějakým bordelem na chodníků a na trávě. Také semnou spinkal. Mám takový zlozvyk. Vždycky jak jdu spát, tak si dám mobil pod polštář. Jednou ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem zaspala do školy, tak jsem rukou šmátrala pod polštářem, ale mobil jsem nemohla najít. Zpanikařila jsem. Nenapadlo mě nic jiného než polštář odhodit do kouta svého pokoje. Když polštař právě zažival svojí leteckou chvílí a já slyšela zmatené ,,mňau", tak jsem si uvědomila, že na něm Charlie ležel. S tímhle kocourem jsem si břišní svaly procvičovala hodně často. Chudák díky mě zažíval docelá dobré psycha.

Bod zlomu přišel, když Charlie onemocněl. Lítali jsme s ním po veterině, ale nikdo nám nedokázal pomoc. Zbyvalo pár dnů a my jsme nevěděli kolik.
Definitivní konec přišel 26té Ledna. Charlie celý den proplakal. Muselo ho bolet celé tělo. Uvolnila jsem mu svojí postel, zabalila jsem ho do své osušky Tokio Hotel a byla jsem s ním. Hladila jsem ho, dávala jsem mu pusinky a s uslzenýma očima jsem ho prosila ať mě tu nenechává samotnou.
Ráno když jsem se 27mého probudila, nedýchal. Měl zavřené oči. Byl bez známky života. Objala jsem jeho mrtvé těličko a brečela jsem jakoby mi umřelo dítě. Mamka mě nechala týden doma. Věděla, že bych to ve škole nezvládla a že bych stejně nevnímala.
Včera to byly dva roky po jeho smrti. Uvědomila jsem si to až pozdě večer jak jsem byla na poslední dávce nikotinu. Celý den jsem chodila po kuchyni a hypnotizovala jsem kalendář a kousala jsem se do rtu s myšlenkou co jsem zapomněla dneska udělat, že mi ten datum pořád vrtá v hlavě. Úplně jsem na to zapomněla a vše mi došlo při dávce nikotinu. Charlie, i po dvou letech stále chybíš...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 21. srpna 2013 v 13:36 | Reagovat

To jsi napsala opravdu krásný článek, který mi šel přímo do srdce. Úmrtí zvířecích miláčků se dá docela srovnat s úmrtím člena rodiny. (Bolí to stejně (a někdy i víc.)
Moc hezky jsi vylíčila soužití s tvým novým kocourkem. Tak ať vám to dlouho, dlouho dobře klape. :-)

2 Tessule Tessule | Web | 21. srpna 2013 v 15:21 | Reagovat

Byl nádherný:) Já jsem nikdy neměla domácí zvíře, takže něco takového neznám. Ale krásně jsi to napsala, Charlie na tebe určitě myslí:)

3 monbella monbella | Web | 21. srpna 2013 v 17:11 | Reagovat

Tak jsem se začetla a nevím, snad proto, že mám taky kocourka a nadevše ho miluji, jsi mě úplně dostala a tekly mi slzy jak želvě na konci...

4 Insidious Insidious | Web | 29. srpna 2013 v 16:22 | Reagovat

Moc krásný článek... :3 Domácí zvířátka dokážou moc přirůst k srdci... :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama